čtvrtek 18. července 2013

Proč jsem začal psát?

   Hezkého dňa - ludé dobří.

Tak přemýšlím, zda napsat něco o tom, proč jsem začal psát tento blog.
Inu napíšu :-D, nějak začít musím a to bez ohledu nato, zda budu čtivým či ne. V tom lepším případě snad aspoň nakopnu ty, kteří chtějí taky začít psát.
   Vzhledem k tomu, že jsem  fotograf, který se o fotografování zajímá a věnuje, a troufnu si tvrdit, že víc než cvakání momentek z dovolené, otevírá se možnost dát fotografiím příběh. Možná to bude i naopak. Nejprve napíšu myšlenku a pak k ní zkusím přiřadit fotografii. A nebo jen myšlenky a proto název (foto)zápisník.
   Než jsem ovšem klikl na tlačítko založit nový blog, musel jsem si položit otázku. Proč ho zakládám a o čem budu psát. A tak začal myšlenkový pochod a o něm se rozepíšu. Možná bude inspirací pro ty, kteří přemýšlí o založení blogu.
  Otázka proč ho zakládám byla zodpovězena hned. Chci psát a něco sdělit světu a doplnit to o obrázky z fotoaparátu. Budu, ale vždy s článkem spojovat i obrázky? Nejspíš ne a tak budu jen psát, polemizovat, rozebírat a diskutovat se svým Já a když se podaří nějaká ta fotografie tak ji tam prostě šupnu a bude.
   Druhá otázka se začala zamotávat víc. O čem vlastně budu psát a co budu rozebírat a je něco o čem chci psát? Je to prosté. Ono vlastně ve skutečnosti, když se člověk pořádně zamyslí, tak musí přijít na to, že nehledá to o čem psát, ale kde začít. V životě se děje každou vteřinu nějaká událost a o těch je třeba se podělit. Ze světa se vytrácí  přátelé VNÍMAVOST. Ono je toho víc co se začíná vytrácet, ale já se zaměřím na tuto vlastnost. To bude pro mne start pro psaní.

   Vnímavost je to, co každý považuje za automatické. Vnímám např. teplo a zimu, že je den a noc, jak se právě cítím a tak dál a tak dál. Jenže toto vnímání je automatické, povrchní a už si ho ani neuvědomujeme a nesnažíme se ho rozvíjet. Dám příklad. Vezměme třeba takovou situaci jakou je cesta, která je běžnou denní činností. Každý z nás pravidelně někam dochází. Děti do školy nebo dospělí do zaměstnání či obchodu, prostě nějakou si sami zvolte. Teď si položte otázku. Co všechno vnímám při této cestě?  Já sám, kolikrát při cestě začnu přemýšlet o věcech minulých či budoucích. A v ten moment ani nevím, že jsem nějakou cestou šel. Moje tělo tou cestou šlo, ale JÁ, byl myšlenkami jinde a vnímavost byla potlačena. Prostě nebyl jsem v přítomnosti. Zaměřil jsem se na tuto skutečnost a vnímavost začínám trénovat. Ano, vnímavost jde trénovat. Sednu si například v křesle a začnu vše vědomě vnímat. Tak jako dnes cestou do zaměstnání. Nejprve jsem vnímal oblohu a bylo zamračeno směrem k východu. Dominantní tmavé mraky se linuly nad vrcholky kopců kopanic, které jsem vnímal v dálce. Při pohledu k západu se scenérie oblohy lišila. Tímto pohledem se po obloze vznášelo seskupení mraků, nám laikům známým pod názvem beránky, které pokrývaly sytě modrou oblohu. Jako dvě tváře dne a jedenáctá rozhodne jak bude . Na schodech jsem se vyhýbal mirabelkám popadaným za noc na zem. U parkoviště mě pozdravil kos poskakující mezi auty. Při míjení aut při silnici jsem vnímal jejich barvu a zjistil, že většina je červená a jako poslední na konci řady byla bílá felicie. Mezi tím projela paní na kole a prošel pán, který telefonoval. Luční kvítí rozzářilo zeleň kolem mne, mimo posečených a upravených prostor. A nejkrásnější byla nádherně modrá čekanka číhající na kraji silnice.

    To je jen část toho co jsem vnímal. Prostě řečeno, zkuste vnímat více detailů ne jenom na cestě, ale i doma, v práci a všude kde to bude možné. Věřím, že se vám změní i pohled na svět a zjistíte, že je krásnější než si myslíte. Nejjednodušší je se zastavit a začít vnímat. V ten moment si uvědomíte, že se pořád  něco děje. Zaměřte se jak na vizuální smysl tak i na vnímání zvuků. Možná po delším trénování budeme schopni říct, kolik jsme vlastně zapínali ráno knoflíků na košili a budeme svět vnímat do detailů. A hlavně aspoň na chvíli si uvědomíte, že žijete v přítomnosti - právě teď.
   Pro ty, co chtějí začít psát nějaký blog. Je to o tom, překonat počáteční strach. Myšlenky jdou z nás a ty pak psaním na blog či kamkoliv. Ten strach je spíše v tom, že člověk má strach sdělit ty myšlenky a strach spíše ze sebe samotného. Co si o mě pomyslí? Kdo to bude číst? Nepíšu bláboly? Atd. Ten kdo to nebude chtít číst to prostě číst nebude. Někde jsem narazil na moudro a to zní: Tím, že čteme se k nám nedostávají nové informace, ale otvírá se v nás to, co už dávno víme.

Tak hodně odvahy těm - kteří chtějí začít psát,
 ti co dočetli až sem - vážím si vás,

zase někdy se na Vás těší  František

Žádné komentáře:

Okomentovat